Jako dítě jsem chodila s dědou a babičkou na borůvky. Sbírali jsme je do modré bandasky. Za několik let se mi narodila dvojčata. Než jsem stihla uvítat dva nahé životy, jiné dva vzácné jsem musela oželet. Babička a děda zemřeli několik měsíců po sobě. Život za život. Zůstalo mi po nich jen pár věcí. Obrázek, co maloval děda, hrníčky do kterých si každé ráno připravovali kávu a modrá bandaska. Když jsem poprvé šla s dětmi na borůvky, sbírali jsme je do té stejné smaltované, oprýskané, pomněnkově modré nádoby s dřevěnou rukojetí. Cestou z lesa měly děti pusinky fialové a bandaska zpívala svou skromnou, plechodřevěnou píseň. V tu chvíli jsem si pomyslela: „Mám pocit, že si vedu dobře.“ Příběhy jsou to nejcennější, co máme.